VIDEO: Emberger Alm – Greifenburg

15. 7. 2021 Jakub Vrána
6.7.2021 Emberger Alm – 85 km FAI

První samostatné Alpy.

O víkendu jsem byl s dětmi na F1 na Red Bull Ringu, pak za ségrou na jih Rakouska do Klagenfurtu. V úterý mají být skvělé letové podmínky, tak koukám, kam vyrazit. V okolí Klagenfurtu je několik docela oblíbených startovaček, ale hodinu odtud je Emberger Alm, který určitě patří do alpských top 10, tak jedu tam. Posádka sice trochu brblá, že dlouho jedeme (hodina je na přistání a pak ještě 20 minut na start), ale nakonec mě ségra s dětmi bere až tam – díky. Doufám, že to za tu cestu bude stát.

Na startu potkávám Dana Procházku, s kterým jsem byl na závodech. Radí mi, jak trojúhelník protáhnout na 100 km, ale na to já kašlu. Chci se hlavně vrátit a jestli uletím 80, 90, nebo 100, mi je jedno. Plán je tedy uletět co nejmenší trojúhelník, ale hlavně ho uzavřít.

Ze startu potřebuji doprava, ale nejdřív si letím pro stoupák vlevo. Několik pilotů tam točí, ale mně to pípá i několik set metrů od nich. Točím si svého vrabce v hrsti, říkám si: „Mně stačí tohle“ a za chvíli jsem nad nimi. Dál se mi pak letí pohodlně – jsem nad několika dalšími piloty, takže se podle nich můžu orientovat. Ale první rameno je jednoduché i tak – svah je nafukovaný, stoupáky jsou všude a klesáky málokde.

Na prvním otočňáku vytáčím základnu a posílám to za hřeben. Několik křídel to tam pěkně spláchlo, ale já mám mnohem lepší výšku, takže se ani neobávám rotoru. Přeskok údolí je skutečně úplně v pohodě. Ztratím asi 900 m, ale po chvíli čenichání na dalším svahu nacházím parádní trojkový stoupák, který mě nahoru vyveze dřív, než by řekl nejkulaťoulinkatější.

Druhé rameno jde taky v pohodě. Na druhém otočňáku si říkám, že ta lehčí půlka je za mnou. A taky že jo! Na třetím rameni letím trochu proti základnímu jižnímu větru i východní údolce (která mi ale nepřijde moc výrazná). Po cestě jsou taková žebra, mezi kterými se to dost mele. Asi v půlce třetího ramene dost proklesám, ale pak si o šikmou stěnu vysváhnu 500 m. Zkouším to točit, ale vítr mě vždycky hned naplácne na skálu, tak prostě osmičkuji. Na konci mě za odměnu čeká pětkový stoupák, který mě doveze až na hranici mraku. Hlavně držím kurz pryč od skal a za chvíli jsem z toho venku.

Před třetím otočňákem trpělive doberu, co to jde, na přeskoku ještě povyskočím o 100 m u jednoho předsunutého mraku a říkám si, že je skoro hotovo. Poslední rameno je po směru údolky a u nafukované skály, takže by to mělo být v pohodě.

Nejdřív je ale potřeba zdolat jednu komplikovanou pasáž – údolí se tu rozdvojuje a zatáčí, tak se chci v zatáčce zvednout a přeskočit na čelní stěnu. To se ale ukáže nejspíš jako nemožné. Nepříliš silná údolka mě moc vysoko nevyveze a brzy se začne projevovat rotor od základního větru. Přeskok na čelní stěnu vyhodnotím jako nereálný – u ofukované stěny to bude splachovat, proti nadýzovanému větru se budu těžko prosazovat a ještě dostanu naklepáno v rotoru.

Rozhoduji se proto přeskočit na protější západní svah – ten je na rozdíl od východního krásně nasvícený a opírá se do něj základní vítr. Sice s poměrně urputným bojem, ale nakonec úspěšně ho zase vysváhnu, nahoře i trochu přitočím a pokračuji.

Na přeskok zpátky mi výška přijde malá, tak se držím u západního svahu, ale vítr tu jde trochu z JV, takže svah už nafukovaný není a mele se to tu. Chtě nechtě proto skáču zpátky. Na přeskoku už si říkám, že to snad vyjde, když se mi najednou sesype křídlo nad hlavou. Nevím, jestli se zrovna potkala údolka se základním větrem nebo co se stalo. Propadnu se naštěstí jen asi 20 m a k nafukovanému svahu dolétám v 900 m n.m. Když jsem u něj, tak vario začne dělat pi—pi—pi—pi. To obvykle buď po chvíli skončí nebo to časem zesílí tak, že se to dá točit. Ale tady ne. Letím pořád rovně a v půlkovém stoupání se zvednu dobrých 200 m. Říkám si, že takhle doletím snad až do cíle, ale když vletím do trojkového stoupáku (dnes třetí nejlepší), tak ho teda milostivě vytočím do 2000. Do cíle to pak už doletí skutečně samo, já se můžu už jen kochat. Ale bylo dobře si dobrat výšku, kus dál je terén členitější a svahůvka by už tak dobře nefungovala.

Po zavření trati dělám aspoň spirály – i když nerad mrhám výškou, tak po celodenní „šichtě“ nechci štěstí pokoušet nějakými těžšími figurami.

V Alpách už jsem dva dny letěl, ale jednak to bylo v Dolomitech, které jsou přeci jen jiné, a jednak jsem vždycky měl na vysílačce zkušeného pilota. Dnes poprvé samostatně. Splnilo to všechno, co jsem od toho čekal – byl to krásný let, ale přitom vydřený. Když bych po čtyřech hodinách přistál v kempu, tak si asi říkám, že jsem to mohl nějak natáhnout. Ale takhle jsem spokojený, že jsem zvolil minimalistickou verzi a uletěl „jenom“ klasický Greifenburcký FAI. Podle XContestu to dnes zkoušelo devět lidí a já jediný to uzavřel, takže to byla opravdu výzva.

Létání v Alpách mi přijde o dost jednodušší než v rovinách, pokud člověk ví, co dělá. Hlavně jde o to vědět, kde jak fouká a taky jak bude foukat vítr tam, kam letím. Pak je stopa v podstatě jasně daná – stačí se držet hřebenů nebo žeber, koukat po mracích a před přeskoky vytočit, co to jde. Krajina je tu nádherná a zážitek jako takový velmi naplňující.

Programátor. Paraglidista od roku 2019.