VIDEO: Čerťák – Buková hora

10. 12. 2020 Jakub Vrána
21.5.2020 Čerťák – 20 km k Bukové hoře

K Bukové hoře.

V Praze nabírám Vítka Šantrůčka a Honzu Koteru a jedeme na Čerťák. Je to prima, jezdit ve víc lidech. Jednak cesta líp ubíhá a jednak když někdo odletí, tak ho ostatní můžou vyzvednout a bez často zdlouhavého návratu na start pak pokračovat rovnou domů. To sice dnes nevyužijeme, ale i tak se bude hodit, že nás je v jednom autě víc.

Na startu je to dost slabé, pár pilotů se v tom drží, ale nám chroustům se do toho moc nechce. Přijede Martin Brůha a zvedne mi sebevědomí, když říká, že si mě pamatuje, protože mám nejen nepřehlédnutelné zápisky, ale v pondělí se taky ukázalo, že jsem dobrý pilot. Taky rychle rozptýlí deku, která i na mě trochu padla: „Támhle máš fógla a tady ti jde čtyřkový stoupák, tak nevím, na co čekáte.“ To mě trochu nakopne, ale několikrát pokazím start, takže čtyřkový stoupák už nestihnu. Využiju ale další Martinovu radu: „Leť pořád podél té nafukované hrany vlevo a dřív nebo později tam něco musí být.“ Nevzdávám to v prvním klesáčku, pokračuji dál a opravdu za chvíli nacházím aspoň půlku nebo jedničku. Je to celkem boj – chvíli půl nebo jedna nahoru, chvíli jedna a půl dolů, ukrajuji každý metr, ale postupně se vyzvedám asi 300 metrů nad start, kde už je stoupák trochu lepší. Pokud se nezachytím ve svahování, tak jsem zvyklý na dva scénáře – buď stoupák hned od startu kolmo vzhůru, nebo vyhnívka. Jsem rád, že zvolna začínám zvládat i scénář „Šudlej nulu a ono z toho něco bude.“

Stoupáky dnes moc silné nejsou, obvykle kolem 2 m/s, jen párkrát chytím něco silnějšího. Ve výšce kolem 1600 nebo 1700 m n.m. z toho navíc vždycky vypadnu. Základna je 500 metrů nade mnou a já nechápu, proč se k ní nedokážu dostat. Aspoň na přeskocích se zachytím vždycky ve slušné výšce kolem 1300 m n.m. Snažím se letět podle mraků, ale vůbec je dnes nechápu. Už na startu Martin říkal, že to dnes často stoupá proti větru a mně se to několikrát potvrzuje. Jsem ve stoupáku, koukám k jakému mraku letím, ten je o 500 metrů vedle a já letím neznámo kam. Moc se v tom dnes nevyznám.

Vítr moc nefouká, po vytočení prvního stoupáku jsem pořád skoro nad startem, tak chci zkusit nějaký trojúhelník nebo aspoň návrat. Letím směrem na Brnou a pak pořád dál. Letím dost pomalu, ale držím se ve slušné výšce, to je pro mě větší priorita. Jeden stoupák se mi konečně podaří vytočit pod základnu a vyjde mi to akorát – ještě jedna otočka a byl bych v mraku. Držím se při kraji, takže od něj na speedu pohodlně odlétám. Stoupá to pořád dál, ale nade mnou už nic není, tak mi nevadí, že nastoupám až vedle mraku.

S luxusní výškou 2100 m se nemůžu rozmyslet, jestli se budu vracet vlevo nebo vpravo, tak letím prostě pořád rovně. Možná jsem i trochu nenažraný a chci doletět co nejdál, než se začnu vracet. Vlevo i vpravo jsou mraky, ale přede mnou je modrá díra, do které letím. Když se v 1700 m konečně rozmyslím, že bych už mohl někam zatočit, tak mraky vlevo zmizely a dosažitelný mrak vpravo už asi dosloužil. I tak ho zkusím, ale je až za Bukovou horou, kam si s malou výškou už netroufnu. Vysílač na Bukové hoře vypadá impozantně. Z Čerťáku jsem na něj koukal a přišlo mi trochu nerealistické, že bych doletěl až k němu.

Před vysílačem se otáčím a doufám, že se zachytím na kopcích kolem řeky. Údolím ale fouká z východu, takže hrany nic nedávají. Nad vesnicí se už taky nezachráním a přistávám vedle řeky.

Kluci, které jsem vezl z Prahy, zrovna šlapou z přistávačky nahoru na Čerťák, ale Kája je tak hodný, že pro mě přijede. Zrovna mi jede autobus, tak se mu aspoň trochu přiblížím. Díky Kájo!

Když se vrátíme na Čerťák, tak Kája zvažuje svahovačku, ale zdá se mu to slabé, nechce se mu přistávat dole na hřišti a raději si počká na nějaké lepší podmínky. Velká chyba, Kájo, velká!

Večerní stoupáky.

S Vítkem a Honzou se sejdeme všichni ve stejný čas u startu, takže bychom už mohli jet domů, ale kluci si chtějí ještě posvahovat. Kájovi se to zdá slabé a odjíždí domů. Mně se to taky zdá slabé, ale říkám si, že jednou si to přistání dole na hřišti stejně musím vyzkoušet.

Moje překvapení po startu je proto veliké – rychle se dostanu do provozní výšky a spolu s ostatními chytám nádherný dvojkový stoupák až do kilometru. To se během večera stane ještě několikrát. Chodí to úplně všude, stačí letět přímým směrem pryč od kopce a pořád to stoupá. Znám to na Rané při lamináru, kdy se dá letět až k silnici prakticky bez klesání, ale tohle je něco jiného. Svahovým prouděním se to vysvětlit nedá, funguje to i ve velkých výškách. Kolem osmé večer odlétám od startu z výšky 150 metrů nad ním směrem k řece a nad řekou jsem o 250 metrů výš. Zpočátku to připisuji nahřátým lesům, které večer dlouho chladnou a postupně uvolňují teplo, které už vzduch nemá. Stoupání nad řekou se dá asi vysvětlit katabází – studený vzduch sestupuje k řece, kde uvolňuje vzduch, který tam je. Ať je to, co je to, je to paráda! Výšku získávám bez jakékoliv snahy a můžu si s ní dělat, co chci.

Jednou letím až nad zámeček u Ústí. Letím bez speedu – na trimu mám opadání asi 0,5 m/s a dopřednou rychlost 15 km/h. Se speedem 1 m/s a dopřednou rychlost 25 km/h. Vyplatí se tedy letět bez něj. U zámečku už přeci jen nějakou výšku ztrácím, ale pořád jsem hezkých 150 metrů nad startem. Dokluzem by to zpátky ke startu samozřejmě nevyšlo, ale spoléhám na to, že les něco dá. A taky že dává!

Po hodině lítání se rozhoduji klidné a trvale stoupavé podmínky využít na cvičení. Nejdřív dělám wingovery. Myslím, že už je vykrajuji docela pěkně, ale výjezdy musím trénovat. Když z nich chci vystoupit moc rychle, tak se křídlo nebezpečně houpe. Nahromaděnou energii je potřeba uvolňovat postupně, wingovery postupně zmenšovat, nebo asi i pokračovat v jedné zatáčce a postupně ji uvolňovat.

Když doletím nad řeku, odhodlávám se zkusit i spirálu. Mám před ní velký respekt, v září půjdu na SIV, ale říkám si, že nebude od věci už před tím aspoň trochu něco umět. Zrovna včera jsem viděl instruktážní video, tak to mám v živé paměti. Začnu vlastně jen takovou prudší 360 a hned z toho vyjíždím. Postupně náklon křídla a zatáčku dělám prudší a snažím se v tom nějakou chvíli vydržet. Vario nebučí, takže to spirála není, ale po několika pokusech už bučet začne. Křídlo se mi myslím daří ovládat celkem dobře. Po nástupu do spirály povoluji vnitřní brzdu, během spirály letím odbržděný a když se mi nelíbí síla rotace, tak buď trochu utáhnu vnitřek nebo vnějšek. Vyjíždím mírně nabržděným vnějškem. Snažím se počítat, kolik otoček udělám, ale moje mozková kapacita na to nestačí. Vnímám, na kterou stranu jsem otočený, ale počítat už nezvládnu. Po výjezdu ze spirály se trochu motám asi jako z kolotoče.

S Honzou Koterou se jednou snažíme letět i ucho na ucho, ale úplně se nám to nepodaří. Já jsem trochu za ním, tak šlapu speed, tím klesám, a on zase trochu brzdí. Jednou se nám to skoro povede, ale radši neriskujeme a letíme každý jinam. Měli jsme to zkusit při přímém letu od kopce, ne během přeci jen trochu živějšího letu podél kopce.

Z přistání na Čerťáku mám respekt, raději přistávám až nahoře na louce u lesíka. Po dvou velmi klidných hodinách je turbulence trochu nezvyk, ale řeším ji 100 metrů nad zemí, pak už je let v zásadě klidný. I tady to na mnoha místech stoupá, takže nad zemí se vykracuji několika 360.

Klidných podmínek na vyzkoušení spirály v dobré výšce si velmi vážím. Bylo to asi i lepší než odpolední přelet. Na něm si zase vážím toho, že jsem vytočil akorát pod základnu a bezpečně od ní odletěl.

Pořád ale není konec dne. Mirek doletěl z Čerťáku na Ranou. Díky tomu, že nás v jednom autě přijelo víc, tak mu jeden z nás může auto zavézt. Díky Honzo, že jsi Mirkovi auto dovezl! Pro nás to byla minimální zajížďka a Mirkovi to ušetřilo dost komplikovanou cestu na Čerťák. Pěkně to klaplo!

Programátor. Paraglidista od roku 2019.