VIDEO: Pinzolo – první Alpy

Seznámení s Alpami.

Šnajby po kurzu jede do Pinzola, tak se přidáváme. Pro mě to je ideální seznámení s Alpami – nemůžu nikam odletět, protože musím Šnajbimu vrátit Summita, ale na pochopení údolky to úplně stačí. Dokud svítí slunce, tak údolka krásně funguje a stačí se držet u nafukovaného svahu, kde se dá jednak svahovat a jednak k němu chodí stoupáky. Ze startu po vytočení +100 m přeskakuji údolí, čímž se dostávám ke svahu, do kterého údolka kolmo naráží, údolí se o něj rozděluje. Vytočím až základnu, která je bohužel občas i pod vrcholem. Šnajby mě a Martina bere kousek dál a na bezpečném místě řekne, že dál už nepoletíme. Vrátíme se zpátky, zase dotočím a vydávám se přes vedlejší údolí k hřebeni. Ten bohužel není nafukovaný, takže se u něj nemůžu vyzvedat, vracím se proto zpátky. Když se dostanu zase až těsně pod mrak do výšky +200, vydávám se zpátky ke startu. Tam doletím s hezkou výškou -400, ale zatahuje se to a po vyzvedání na -200 zase klesám. Když přestane svítit slunce, tak poleví i údolka, tak není moc čeho využít. Přeskakuji zpátky, ale nezachráním se ani tam a ve výšce -1000 jdu na přistání.

Šnajby nám radil, že když se nedej bože dostaneme do mraku, máme ho radši točit dál. Spirálou bychom to mohli napálit do skály, která je často přímo v mraku. Tím pádem i rovný let by nás k ní mohl dostat, pokud si člověk není absolutně jistý směrem a má spolehlivý kompas. O to důležitější je kontrolovat si převývoje a od mraků si držet odstup.

Druhý let už je jen taková šudlačka, start je většinu času v mraku a po startu a přeskoku přes údolí jsou základny v -300. Před přistáním si aspoň vyzkouším spirálu, negativky a nějaké wingovery, ale Šnajby mě oprávněně sprdne, že poslední wingovery dělám jen 200 m nad zemí.