VIDEO: Raná – hammertag

22. 4. 2021 Jakub Vrána
21.4.2021 Raná – 124 km do Semil

Hammertag.

Mezi padáčkáři je řádná panika. MeteoAlarm od pondělí bije na poplach a kdo jen trochu může, tak někam vyráží. Já volím Ranou, ale nemám auto, tak mě bere Radim – díky! Modely den předem počasí trochu přepočítávají, ale pořád to je dobré. Vítr má být silnější, ale zase je menší riziko konvektivních srážek.

Ráno v devět už fouká na Rané 5 m/s a má to zesilovat, tak se bojím, abychom vůbec odstartovali, případně pak vytočili. V deset se to ale uklidňuje a když přijdu na start, tak fouká jen asi 1-2 ze západu. Kromě pokurzíků, kteří deklarují, že to chtějí jen sletět, se do toho nikomu nechce. David si všímá otočení rukávu na přistávačce, ale ani tak nechce riskovat, nicméně já jo. Skočím do toho, o vedlejší vrchol se trochu přizvednu, pak málem přistávám zase na startu, ale vybírám to a po chvíli už točím. Za chvíli do toho naskáčou ostatní a ledy jsou prolomeny.

Asi v 1500 m je podle mě střih větru, takže z toho vypadávám a letím k ostatním. Ti ale mezitím letí na mé původní místo, kde to bylo přeci jen lepší. K mému překvapení se vydávají proti větru, já letím po větru.

Letím trochu bokem na vítr, abych vyletěl z prostoru. Dostupy mají být kolem 2300, tak to má smysl. U Litoměřic se mi daří z prostoru vyletět, ale musím se vrátit pro stoupák, takže ve FL65 dávám uši.

Pak se mi daří držet dobrou výšku. Pode mnou se trápí nějaké modré křídlo – z notifikací od kamarádů se dozvídám, že to je asi Vrbeňák. Pak mě jednou skoro dostoupá Pepa Bezdička, ale letí bokem – hádám na trojúhelník (což se pak ale nepotvrdí). Já upaluji dál po větru. Daří se mi nastoupat skoro až těch 2300 m a jednu dobu letím vedle mraku prakticky bez klesání s klouzákem 17:1. Kolem 1000 m nad zemí se mi vždycky daří něco dalšího najít, takže se nemusím zachraňovat z malé výšky. Nejsem vybíravý – točím prakticky cokoliv. Začne to třeba na necelé jedničce, ale když jsem trpělivý a dohledávám jádro, tak je z toho občas parádní výtah. Někdy točím i jedničku ve 2 km – letím po větru, tak mě to nic moc nestojí. Se silnými stoupáky ale chodí i silné klesáky – jednou vletím do -6 m/s a nedaří se mi z toho dostat, tak opravdu hodně klesnu.

Jednou se asi v kilometru zachraňuji díky káněti – z dálky vidím, jak v mé hladině stoupá a dopředu vím, že mám vyhráno.

Podle mraků se dnes prakticky neorientuji – tím, že se pomalu rozpadají, v nich je velký zmatek. Navíc jsou přes sebe naskládané páté přes deváté. Není jasné, které ještě budou fungovat a které naopak už splachovat. I vysoko se proto orientuji podle země – většinou si vybírám město, vodní plochu nebo aspoň hranici lesa za nějakým polem. Snažím se letět tam, kde je to aspoň trochu nasvícené, i když to znamená letět do modré díry. Párkrát se tam mrak začne vytvářet na vrcholu mého stoupáku, takže se mu nemusím složitě vyhýbat jako u starých velkých mraků.

Stihnu se i kochat krajinou – krásné skály, hrady a zámky, u kterých si teprve dodatečně budu muset najít, jak se vlastně jmenují. V dálce vidím Krkonoše a zírám, kolik je tam ještě sněhu. I na mě pár vloček padá, ale naštěstí jsem na předním okraji velkého mraku, ze kterého se to sype, takže jsem z toho hned pryč. Za sebou ale vidím, že pod jeho středem toho padá celkem vydatně.

Postupně všechno pohlcuje stín a podmínky znatelně zeslabují. Občas se mi daří točit nějakou jedničku. Když z toho vypadnu, tak klesám 1-2. Žádné bomby jako na začátku letu. Snažím se letět nad poslední nasvícené místo, ale než tam dolétám, tak se to zastiňuje i tam. Nízko nad zemí si ještě všímám káněte, které tam šudlá nějakou nulu, ale pro mě je to málo.

Před letem jsem si říkal, že bych chtěl přistát tak v pět. Nerad startuji brzo, protože pak přistanu ve dvě a nejlepší část dne strávím na zemi. Přistávám skutečně v 17:01, takže to vyšlo parádně. Nejlepší část dne jsem strávil ve vzduchu a k tomu i docela před tím a po tom. Jsem rád, že jsem nevymýšlel žádné blbosti: „Fouká vítr, tak vytoč a mazej po větru.“ Díky tomu jsem i něco zaletěl, což ale považuji za druhořadé. Největší radost mám z toho, že jsem vydržel přes čtyři hodiny ve vzduchu, což se mi zatím nikdy nepovedlo.

Chroustům děkuji za průběžné zprávy podpory, ze kterých se mi ukazovaly notifikace. Já při letu nesleduji, kolik jsem už uletěl, aby mě to nerozptylovalo, takže to Chrousti díky live trackingu pg.vrana.cz/live věděli dřív než já.

Rychle balím, díky čemuž stíhám vlak v nedaleké vesnici. Ten ale bohužel nabírá 5 minut zpoždění, takže nestihnu navazující autobus a do Prahy místo dvou hodin jedu tři a půl. Ale i tak jsem rád – aspoň mi nezůstalo auto na Rané.

Programátor. Paraglidista od roku 2019.