VIDEO: Kozákov – marnost

24. 12. 2021 Jakub Vrána
16.5.2020 Kozákov – 16 km po trápení

Marnost na Kozákově.

Jeden Chroust dnes vyráží na Kozákov, kam mě to už dlouho láká zkusit. Zajímá mě, co je za těmi dlouhými lety, které se odtud lítají. Nakonec je nás skupina pěti Chroustů ve dvou autech. Bojíme se davů, tak jsme na startu už před desátou, kdy tady opravdu ještě nikdo není. Víťa startuje jako první, Tomáš se k němu po chvíli přidává, já startuji za nimi. Se startem mám velké problémy – fouká kolem 4-5 m/s a dopředu to moc neletí, ale nahoru taky ne – kopec je celkem plytký a nezvedá to jako na jiných startech. Po hezké louce navíc následuje les, nad jehož vysoké stromy je nutné se včas zvednout. Divím se, že v těch stromech dnes nikdo neskončil, někteří včetně mě měli namále.

Chvíli svahujeme, což přes slušný vítr taky není úplně snadné. Po nějaké době vytočíme asi první dnešní stoupák – Tomáš se dostane nejvýš, já s Víťou jsme pod ním a do základny nedotočíme. Přestože se mi zdá, že jsme s Víťou pořád blízko sebe, tak jsem najednou 100 metrů pod ním. Vydáváme se na záfuk, ale já tomu se svou nízkou výškou prostě nevěřím. Před námi není žádný jasný mrak, tak se po chvíli vydávám zpátky. Před kopec už nedoletím, tak přistávám v menším rotoru za levou částí kopce. Asi padesát metrů nad zemí mi jedna strana klapne, až na tu stranu zatočím. Vzpomenu si na teorii a praxi z navijáku, přenesením váhy srovnám směr letu, vyklepnu ucho a pokračuji celkem bez problémů dál. Byl to můj dosud nejhorší klapanec – první, kdy jsem musel korigovat směr letu. Přistání už je naštěstí v klidu.

Po sbalení dojdu na silnici, kde po minutě samo od sebe zastavuje auto a řidič říká jen „Tak pojď.“ Je to samozřejmě taky padáčkář, díky moc! Lidi jsou tady skvělí, později u přistávačky zastavil jeden pilot, který jel teprve na start, nabral první dva, kteří měli sbaleno a pak teprve pokračoval dál. Na startu bývá velká tlačenice, ale i tak je tam spousta ochotných lidí, kteří pomůžou se srovnáním neposlušného křídla.

Když jdu podruhé na start, tak volá Víťa, že už taky přistál. Úplně se mi nechce odstrojovat a jet pro něj, ale na startu potkávám Honzu Koteru, kterému se to moc nezdá a startovat teď nechce, tak pro Víťu mým autem ochotně zajede. Díky, Honzo!

Po mém sletu se Víťa vrací a lítat už moc nechce, tak mi dále dělá servisáka – díky, Víťo! Jednou pro mě zajede na přistávačku (i když tam zase bylo několik ochotných řidičů, kteří by mě vzali, takže jsem ho volal trochu zbytečně) a večer mě pak i vyzvedne po přeletu.

Já dávám ještě jeden slet a morálku mám celkem dole. Značný podíl na tom mají i mé zpackané starty. Na dnešní čtyři povedené starty jsem potřeboval dalších 11 nepovedených nebo zrušených. Budu muset víc groundit, získat sebejistotu a startovat rychleji. Jak mi sebejistota chybí, tak před startem dlouho váhám, což samozřejmě zvyšuje šanci toho, že se mi to zbortí nebo se dostanu do jiných problémů.

Po třech neúspěšných letech to ale nechci vzdávat.

Startuji ještě jednou, daří se mi udržet a po nějaké době ještě s jedním pilotem točím jedenapůlkový stoupák. I ve vzduchu jsou tu lidi milí – po svém opakovaném křížení dráhy na Rané se snažím být opatrnější, až mi někdo říká: „Neboj se, můžeš se k nám přidat.“

Druhý pilot, se kterým točím, ze stoupáku po nějaké době odlétá, já ho nacházím uskočený o kousek dál, najednou už má 2,5 m/s a nese mě až do právě vznikajícího mraku. Cestou nahoru koukám, ke kterému mraku asi letím a on teprve vzniká. Je to nádhera! Voda se vaří jako v hrnci a mě láká si chmurku proletět. Disciplinovaně ale odlétám dál, navíc to na pomezí mraku dost hází. Žádný jasný cíl nevidím – přede mnou je jeden nejspíš mrtvý mrak, za ním jeden živý. Než k němu ale doletím, tak taky umírá. Po cestě už nic nechytnu, i tak ale z dvoukilometrové výšky docela pěkně doletím.

Přistání je strašné. Vidím pěkné louky, ale bojím se rotoru za hranou proti větru. Další pěkné louky jsou za vysokými stromy, tak tam se mi taky nechce. Snažím se od nich letět po větru co nejdéle a stejně jako včera na Cukráku se proti větru otočit teprve kousek nad zemí. Místo toho ale před přistáním škrtnu strom, zatočím do protisvahu a místo o 180° zatočím jen o 90, takže přistávám kolmo k větru. I tak mi ale tenhle let trochu spravil chuť po dnešním nepovedeném dni.

Dnes jsem se sám sebe ptal, na co si to hraju. Jdu s velkými kluky na Kozákov, ale tři čtvrtiny startů se mi nepovede. Obecně mi startovačka přijde dost náročná – plytký kopec na startu moc nezvedá, pak je potřeba přeletět vysoké stromy. Vítr dnes dost měnil směr, vpravo jsou další vysoké stromy, za kterými se mlel (a asi se mele i za těmi před startem). Svahovalo se mi taky dost těžce. Na startu je spousta diváků, kteří si klidně stoupnou na hranu a že je za nimi několik pilotů čekajících na start, jim nedochází. Jedna ženská se mi prošla po šňůrách a ještě o ně zakopla. Potenciál ale místo určitě má, takže až se zlepším ve startech a udržení ve slabých podmínkách, tak to tu můžu zkusit znovu. Lidi, které jsem tu potkal, byli skvělí. Sami jsme si s Víťou taky zlepšili karmu, když jsme zastavili jednomu klukovi, kterého jsme viděli jít po silnici s báglem a místo přímé cesty do Prahy jsme ho hodili na Kozákov.

Programátor. Paraglidista od roku 2019.