VIDEO: Cukrák – uletění dešti

1. 6. 2021 Jakub Vrána
29.5.2021 Cukrák – 80 km do Soběslavi

Uletění dešti.

Po obědě si dám šlofíka a jedu se na chvíli povozit ke kopci. Už z výpadovky v Praze vidím paraglide ve vesmíru nad Cukrákem, tak mi je jasné, že to dnes půjde.

Na startu fouká o dost víc než včera, odhadem tak 5-6 m/s, tak startuji do anti-intervalu – zeslábnutí větru. Když jsem -40 m pod startem, tak si říkám, že to asi nebyl nejlepší nápad, ale zachráním se a po chvíli už točím.

Pod prostorem vidím, že se na mě žene docela velká přeháňka, která nejspíš neuhne ani nepřestane. Podél hřebene jí neuletím, přistávat se mi kvůli ní (jako včera) nechce, tak se rozhoduji jí uletět po větru.

Některé dny lítám jen podle nahřívaných ploch a odtrhovek na zemi, dnes letím výhradně podle mraků. Je naskákaná parádní řada a i když musím letět bokem na vítr a zdržet se o mnoho dýl v prostoru, tak ji využívám. Nemalou část letu trávím na uších nebo aspoň na speedu, o nějakém zachraňování z malé výšky nemůže být vůbec řeč. Nejpozději 200 m pod prostorem vždycky něco doberu. Udělám v tom otočku nebo dvě a uháním dál, abych zase nemusel dávat uši.

Takhle to pokračuje i mimo prostor, jen nastoupám až k základnám, které jsou dnes zhruba v 1500. Ale vlhkost se hodně různí – místy vytočím až 1800 a několik kilometrů pak letím podél mraku. To se mi ještě nestalo. Někde se naopak chmury dělají i hluboko pod základnou.

Za mnou každou chvíli prší, přede mnou taky, ale mě se daří mezi tím kličkovat. Někdy pár kapek spadne i z mého mraku, ale jsem vždy na jeho kraji, takže z toho rychle odlétám.

Pak dostanu nepříjemný pocit, že se masy mraků vlevo a vpravo ode mě spojí do jedné a já nebudu mít jak utéct. Řada je teď navíc už skoro kolmo na vítr, takže se mi pod ní úplně letět nechce. Mezi spojujícími se mraky proto prchám do mírumilovné modré oblasti, kde se podmínky podobají mírnější situaci, na kterou jsem zvyklý – 500 m nad zemí chytnu klidňoučký jedničkový stoupák, který mě vynese až k decentním chmurkám v 1500.

To je ale taky bohužel začátek konce – modrá díra je skutečně dost mrtvá, další stoupák už nenajdu a musím přistát. Nicméně nelituji, opustit zvětšující se černající masu mraků bylo určitě bezpečnější.

Přistávám u milých lidí, kteří se kromě jiného ptají i na to, jestli pro mě někdo přijede. Když řeknu, že zkusím nějaký autobus, tak mě nabídnou svezení 12 km na vlak do Plané, který mi jede za 20 minut – díky moc. Když říkám, že jsem startoval v Praze, tak tomu nemůžou uvěřit. Prý jim tam už před rokem někdo přistál, ale ten letěl ze Soběslavi.

Když dobalím, tak začne pršet i tady – déšť mě konečně dohnal, ale přes dvě hodiny jsem mu dokázal prchat.

Dnes skvělý a hodně nečekaný den. Ještě cestou domů vidím naskákané parádní mraky, takže by se určitě dalo letět dál. Ale volba stopy dnes byla opravdu těžká.

Programátor. Paraglidista od roku 2019.