VIDEO: Cukrák nezklamal

13. 2. 2021 Jakub Vrána
11+13.2.2021 Cukrák – 7 km trojúhelník, zimní termika

Cukrák nezklamal.

Dlouho nebylo příhodné počasí – chumelenice, vichr, bezvětří, SV vítr (na který v okolí nic nemám), ale dnes má foukat kolem 4 m/s SZ, takže ideální na Cukrák.

Startuji v pohodě napoprvé a po chvíli chytnu stoupák, který mě vynese skoro až +500 m nad start. Nevím, co se na Cukráku děje, ale funguje to tady skoro vždycky. Půlka února, zataženo, nasněženo a ještě v 17:00 chodily dvojkové stoupáky 200 m nad start. Nechápu, ale užívám si to.

Výšku bohužel na nic kloudného nevyužívám, protože původně slabé sněžení pořád zesiluje a vepředu je vidět, že to bude ještě horší. Je zajímavé mezi vločkami letět – mám pocit, že jdou přímo proti mě, a pak zatočím a jdou zase přímo proti mě. Vypadá to, jako bych vždycky letěl proti větru, ale je to samozřejmě jen optický klam, protože křídlo letí vůči vzduchu pořád stejně rychle kterýmkoliv směrem a vločky jsou vůči vzduchu téměř nehybné (jen mírně klesají).

Předsevzal jsem si lítat víc konzervativně, takže s vidinou zesilujícího sněžení a zhoršené viditelnosti raději přistávám. Když dobalím křídlo, tak sněžit přestane, takže se mi během balení do komor asi dostalo víc sněhu, než když bych zůstal ve vzduchu. Ale nelituji, bylo to správné rozhodnutí.

Na startu se potkávám s Davidem, kterého jsem zdravil ze vzduchu a který taky čekal, až přestane sněžit. Bohužel si při startu křídlo rozvěsí po stromě, tak mu ho pomáhám sundat. Sice mě několikrát pobízí, že to zvládne sám a ať jdu klidně lítat, ale já se tak snadno odehnat nenechám. Ve dvou jde sundání křídla opravdu mnohem líp, jsem hodně užitečný. David je na stromě, já křídlo ze země stahuji, když se některá část uvolní. David by to jistě zvládl i sám, ale určitě za víc než dvojnásobek času. Takhle to máme za chvilku hotové. Zase správné rozhodnutí – jsem rád, že jsem Davidovi aspoň trošičku oplatil to všechno, co pro mě udělal (jen na Karlíku mi křídlo sundával mnohem dýl).

Pak startuji já a nechám se zlákat vidinou stoupáku, který byl při prvním letu téměř svislý. Ale tentokrát mě to rychle sfoukne za hranu. Snažím se prosadit vlevo, kde je svah trochu ustoupený, ale taky mírnější, takže mě to zafukuje i tam. Včas se rozhoduji přistát nahoře, takže stromy s rezervou přelétám. Nechat se zafouknout byla samozřejmě chyba, ale včas se rozhodnout pro přistání nahoře bylo správné rozhodnutí.

Před třetím startem se docela rozfouká. Podle předpovědi to mělo na chvíli zesílit a pak zase zeslabit, takže vyčkáváme. Pak to opravdu zeslabuje, nárazy přestávají, takže se s Jakem ještě hodinku krásně povozíme včetně onoho točení ani ne hodinu před soumrakem. Jake na mě stejně jako posledně na Cukráku volá, jestli budu přistávat nahoře, tak to potvrzuji a po chvíli i realizuji. Jake ale ztratí výšku a stejně jako minule nakonec přistává dole. Při přistání nahoře to bývá trochu turbulentní – když vario kousek nad zemí začne pípat, tak je mi jasné, že jsem ve stoupavé části nějakého rotůrku a kousek vedle to bude zase klesat. Jsem v maximálním střehu, trochou brzd vnímám, co se děje s křídlem, a vyrovnávám případná vadnutí. Soustředím se na to, abych křídlo nepřebrzdil – když chce letět, tak ho nechám letět a plynule brzdím až kousek nad zemí.

Celkově dnes povedený den – řada správných rozhodnutí v zájmu bezpečnosti.

Proč Cukrák funguje?

Na Cukráku se potkává několik věcí: 1. široké údolí, které přivádí hodně vzduchu, 2. rozlehlá zástavba, která vzduch nahřívá, 3. řeka těsně před startem, která vzduch uvolní. Nevím, jestli má vliv i to, že se oblast před startem svažuje směrem ke startu dolů. Když by se svažovala nahoru (jako třeba na Rané nebo řadě dalších míst), tak by se stoupáky možná uvolňovaly už před kopcem. Nebo to je možná přesně naopak, to nevím.

Na startu Jake říká, že zatím jen tři piloti sletěli a že to ještě zeslabilo, tak si říkáme, jak se v malé oblasti před startem budeme vyhýbat. Jake se ale drží v pohodě, já rychle startuji za ním a za chvíli už točíme stoupák do +200 m nad start. Pěknou výšku se rozhoduji využít na výlet doleva, ale v uskočení potkávám další krásný stoupák, tak točím až do +350 a letím pak s opadáním asi jen 0,1 m/s pěkně daleko doleva. Teprve když to začne klesat trochu víc a já klesnu na +200, tak se vracím. Cestou zpátky zase vytočím, letím na výlet tentokrát doprava, při další příležitosti ještě dopředu skoro nad koleje.

V jednu chvíli je nás ve vzduchu asi 8, ale jsme hodně rozprostření do šířky i do výšky, takže to není žádný boj jako někdy bývá třeba na Rané. Dva borci točí ještě mnohem výš než já, jsou určitě tak +500, ale mně se s nimi točit moc nedaří. Točím jeden stoupák doprava, oni kousek vedle jiný doleva, ale pak se spojují, tak směr točení měním (i když jsem byl trošku výš), což mě trochu rozhodí. Někdy mám pocit, že mě točení ostatních pilotů spíš trochu mate. Místo abych se soustředil na pípání varia, tak koukám, kde jsou ostatní a jestli nestoupají rychleji, ale když letím pod ně, tak z toho akorát vypadnu. Na tomhle musím ještě zapracovat – rozhodnout se, kdy si točit svého vrabce v hrsti a kdy se naopak připojit k ostatním.

Pak to na chvíli úplně vypnou, tři piloti vyhnívají, David do toho akorát startuje a spolu s ním se z výšky –20 jen tak tak zachráním. Pak zase chytnu stoupák, nechám se s ním snést za kopec a z výšky +100 jdu pohodlně na přistání.

Některé dny koukám na hodiny třeba každých pět minut a sleduji, jak ubíhá čas. Dnes se mě na hodiny poprvé napadlo podívat až po 50 minutách. Vzduch byl navíc krásně klidný, žádné poryvy jako předevčírem. Když byla nějaká turbulence, tak to bylo znamení, že je opodál nejspíš stoupák. Dnešek mi připomněl, jak mám točení během sezóny ještě o řád radši než svahování.

Programátor. Paraglidista od roku 2019.