VIDEO: Čerťák – přefouknutí 111 km

Zapomněl jsem se namazat.

Na startu si uvědomuji, že jsem se zapomněl namazat, což by v dnešním sluníčku mohl být problém. Hned po startu proto letím na přistání.

Toliko oficiální vysvětlení – ve skutečnosti jsem si vybral ten úplně nejhorší čas na start. Celou dobu foukalo 4-5 m/s a nárazy 8-9, mně fouklo 6 a nárazy 12. Po startu jsem vystřelil nahoru jako raketa a před hranu jsem se vůbec nedostal. Navíc jsem zabočil doleva, kde to fouká hodně dozadu a málo nahoru. Tam jsem se neprosazoval ani na plném speedu, takže když jsem si všiml, že mám výšku přes 100 metrů nad startem, tak jsem to radši otočil na přistání. I to bylo na půlce speedu, ale jinak v pohodě.

Honza Kotera mě na přistání přišel zkontrolovat – díky, Honzo! David a Enzo odjíždějí, tohle nemají zapotřebí. Naopak přijíždí Lukáš. Jdu zpátky na start s plánem podívat se, jestli někdo poletí, a případně počkat, až přistane parta, která odletěla ráno, že bychom jim aspoň svezli auto. V duchu závidím těm, kteří dnes zůstali doma a přemýšlím o přesunu na Třebaň, kterou jsem měl jako záložní plán.

Na startu se mi to ale trochu rozleží, podmínky se mi zdají klidnější a ze sondy zjišťuji, že jsem fakt startoval v tom nejhorším.

Kilo.

Po startu je to mnohem klidnější než poprvé a dá se normálně svahovat. Všímám si ptáka, který točí vpravo od startu, ale nic tam nenacházím. Po chvíli se tam nicméně vracím a už tam něco je. Díky sobotnímu tréninku se mi to docela daří točit, ale ne až pod základnu. S celkem malou výškou 1100 m n.m. mi nezbývá nic jiného než odletět, protože zpátky už se nemám šanci dostat.

U lomu se už koukám po přistání co nejdál rotorům a dálnici, ale podaří se mi najít další stoupák, kterým pomaloučku nastoupám do hezké výšky.

Zbytek letu mi popravdě řečeno trochu splývá, ale byla to jízda. Dařilo se mi většinou držet nad 1000 m, kde byly podmínky podobné jako každý jiný den. Jen stoupáky šly nahoru mnohem víc kolmo než by odpovídalo síle větru – přeci jen se termika proti větru dobře prosadí. Jednou jsem ze stoupáku vypadl skoro jistě po větru, za sebou jsem viděl mrak, ale zpátky se mi tam dostat už nepodařilo. Vario akorát bučelo a já stál na místě, tak jsem to vzdal. Z tracklogu vidím (čas 16:37), že jsem situaci asi vyhodnotil špatně a mrakem jsem se nechal zmást. Kvůli tomu jsem vypadl z rytmu a skoro jsem vyhnil.

Jednou jsem se zachraňoval na hranici prostoru, několikrát na okraji mraku. Jednou jsem se propadl až 300 m nad povrch, ale točením nulky jsem se nakonec zachránil. Vysoko jsem lítal v zásadě podle mraků se zohledněním trasy kolem prostorů. Potřeboval jsem se vyhnout pražskému TMA s výškou 1050 m, ale taky Varům. Někdy jsem plán operativně měnil – viděl jsem velký mrak docela daleko, takže hrozilo, že bude k ničemu, až k němu doletím. Najednou vidím, jak mnohem blíž bokem roste pěkně rychle chmurka, tak jsem se k ní vydal a dobře jsem udělal. Mimo prostory jsem nastoupal až nad 2200 m do FL71.

Po čase na mapě vidím Plzeň a láká mě tam doletět, mj. proto, že se z ní pohodlně dostanu domů. Je ale na kružnici 40 km, což se zdá nekonečně daleko. Cesta nicméně rychle ubíhá, po větru mám na tacháči 50-60 km/h, jednou se mi daří i letět v hladině 200 m pod mraky a vůbec netočit. Driftovat se mi daří i v jiných výškách – jednou v 800, dvakrát v tisíci. Dělám takové ploché kroužky, neztrácím výšku a upaluji po větru. Někdy tohle driftování navíc skončí pěkným stoupákem.

Píše mi Honza Kotera, ať dám vědět. Na přeskoku mezi mraky mu odpovídám, že ještě letím a ať je tak hodný a sveze mi auto do Prahy.

Už se připozdívá, mraků ubývá a Plzeň je na dohled. Pozdě mi dochází, že takhle večer jsou výhodné lesy, které pomalu uvolňují teplo, které nashromáždily přes den. Aspoň 300 m nad zemí ale nad les letím a cítím krásnou vůni stromů. Tu přináší nulka až jednička, která mě zanese ještě o kousek dál. Nad lesem ale nechci vyhnít, tak z něj raději odlétám a kousek před Plzní si vybírám místo na přistání. Vítr změnil směr, já jsem navíc docela psychicky vyčerpaný, proto raději konzervativně volím blízké místo, které je daleko od vedení, od lesa i od silnice. Chybu snažit se doletět co nejdál už jsem několikrát udělal a nechci ji opakovat. Přistání je díky tomu v pohodě.

V Plzni pomocí MHD jedu na nádraží a odtud pohodlně vlakem domů. Auto z Čerťáku mi sveze Honza – díky!

Let a výsledek to je hezký, ale začátek byl na hraně rizika, v sobotu na Keblicích ostatně taky. Chybí mi asi nějaká záklopka, která by mi do zbytečného rizika nedovolila jít. Všechno mi přijde v pohodě a jednoduché, jsem až moc velký optimista. Pokusím se trochu uklidnit, protože hranice mezi úspěchem a průserem už je moc tenká. Rozhodně v tom nechci jít nikomu příkladem.